Jak nás ovlivňují pozitivní a negativní myšlenky v praxi

Víme, že nás ovlivňuje spousta emocí, situací, lidí a podobně. Důležité však je, podle mně, jaký k tomu zaujmeme v danou chvíli postoj.
Jsme tak trochu vysílačky, které fungují pro příjem, ale pro vysílání. A to, jak vysíláme do okolí, se nám pak stává přijímacím signálem. Jednoduše bych to přirovnal k přísloví. "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá."
Dnes nám přináším praktickou ukázku toho, co se mi podařilo zachytit v návaznosti na výše popsané.

První situace se odehrává v nákupním centru Krakov na bohnickém sídlišti, kde jsem sháněl světovou čokoládu podle přání jedné ženy, která mně inspirovala k činu :-) Všichni známe dveře na fotobuňku, která nám dovolí, nebo taky nedovolí vstoupit do prostor za dveřmi.
Taková fotobuňka zřejmě nereaguje jen na naší tělesnou přítomnost, ale i na duševní přítomnost. Jinak nelze vysvětlit situaci, kterou jsem mohl pozorovat ve chvíli, kdy jistá nedobře naladěná postarší paní se snažila vyjít ven z obchodního domu a naše fotobuňka omámená jejím zlostným vysílačem nehodlala pustit jí ven, ať už před ní našlapovala tam a zpět, byla pro svůj okamžik v pasti :-)
Vydal jsem se tedy s úsměvem, který mi její potíže způsobily, vstříc dveřím s trucující fotobuňkou, která si hrála s tou nešťastnou paní a dveře se rozestoupily, aby klející paní mohla vydýchat sama sebe na čerstvém vzduchu .-)
A co z toho pro nás plyne? Nenechejme se ovládnou chmury a zlostí, protože svět je plný fotobuňkových pastí :-D

Druhá situace je v plném kontrastu s první a tak poznáme ten rozdíl v naladění našeho vysílání.
Spousta z nás nemá rádo veřejnou hromadnou dopravu z těch, či oněch důvodů. Je to každého věc, ale pokud rádi pozorujete svět kolem sebe, veřejná doprava je bohatá na všelijaké situace, ať už jsou pro nás příjemné nebo ne. Jedu si právě v metru na nepříliš oblíbené béčkové lince do své práce. Jsem v celkem dobrém rozpoložení, protože jsem nemusel brzy vstávat, předešlý večer mne nabil mocnou energií ze sdílení s přáteli v čajovně a na start dne jsem v klidu posnídal a naladil se hudbou. Ve stejném vagonu jako já jede žena se svou radostí, v podobě jejího malého caparta, kterému může být tak rok života.
Ve stanici Můstek k nám přistupuje mladý tatínek s kočárkem, v uchu naušnici, sportovně oblečený. Asi rád běhá s kočárkem, prostě pohodový týpek. Zbudil trochu pozornost okolí, protože nebývá často vidět, že by se muži odvážili s kočárkem do veřejných dopravních přibližovadel, zvláště pak v metru plném lidí. A vidíte to, jeden se našel, což některé stejně věkové pány stojící opodál, mající zřejmě také rodinu, trochu dráždí a tak jsou z toho malinko nesví :-)
Nicméně náš pohodový týpek s kočárkem si toho vůbec nevšímá. Všímá si naopak ženy, která má sebou také svého malého človíčka bez kočárku a usedá naproti ní. Neurčitou dobu po sobě nesměle pokukují, nevěnuji tomu velkou pozornost a najednou slyším, jak ti dva, kteří se ještě před pár minutami vůbec neznali, vesele debatují o svých dětech a starostech a radostech s tím spojených.
Do toho se zapojují samozřejmě děti samotné, kteří se navzájem seznamují tím nejkouzelnějším způsobem tak, jak to umí jen děti. Je to příjemný pohled. Najednou jejich cesta, ať už oba jedou kamkoliv, není nudná. Není všední. Společně vytvořený prožitek jim oběma zpříjemní určitě dnešní den. A okolí? Okolí se usmívá a potajnu chce být toho součástí, protože přece...je nám tu právě teď docela fajn a nemusíme přemýšlet, co budeme řešit v práci nebo kdo nás včera naštval.

Vše dobré nám všem
Jaroslav Bredbery Beránek ml.