Jak nás ovlivňují pozitivní a negativní myšlenky v praxi

Víme, že nás ovlivňuje spousta emocí, situací, lidí a podobně. Důležité však je, podle mně, jaký k tomu zaujmeme v danou chvíli postoj.
Jsme tak trochu vysílačky, které fungují pro příjem, ale pro vysílání. A to, jak vysíláme do okolí, se nám pak stává přijímacím signálem. Jednoduše bych to přirovnal k přísloví. "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá."
Dnes nám přináším praktickou ukázku toho, co se mi podařilo zachytit v návaznosti na výše popsané.

První situace se odehrává v nákupním centru Krakov na bohnickém sídlišti, kde jsem sháněl světovou čokoládu podle přání jedné ženy, která mně inspirovala k činu :-) Všichni známe dveře na fotobuňku, která nám dovolí, nebo taky nedovolí vstoupit do prostor za dveřmi.
Taková fotobuňka zřejmě nereaguje jen na naší tělesnou přítomnost, ale i na duševní přítomnost. Jinak nelze vysvětlit situaci, kterou jsem mohl pozorovat ve chvíli, kdy jistá nedobře naladěná postarší paní se snažila vyjít ven z obchodního domu a naše fotobuňka omámená jejím zlostným vysílačem nehodlala pustit jí ven, ať už před ní našlapovala tam a zpět, byla pro svůj okamžik v pasti :-)
Vydal jsem se tedy s úsměvem, který mi její potíže způsobily, vstříc dveřím s trucující fotobuňkou, která si hrála s tou nešťastnou paní a dveře se rozestoupily, aby klející paní mohla vydýchat sama sebe na čerstvém vzduchu .-)
A co z toho pro nás plyne? Nenechejme se ovládnou chmury a zlostí, protože svět je plný fotobuňkových pastí :-D

Druhá situace je v plném kontrastu s první a tak poznáme ten rozdíl v naladění našeho vysílání.
Spousta z nás nemá rádo veřejnou hromadnou dopravu z těch, či oněch důvodů. Je to každého věc, ale pokud rádi pozorujete svět kolem sebe, veřejná doprava je bohatá na všelijaké situace, ať už jsou pro nás příjemné nebo ne. Jedu si právě v metru na nepříliš oblíbené béčkové lince do své práce. Jsem v celkem dobrém rozpoložení, protože jsem nemusel brzy vstávat, předešlý večer mne nabil mocnou energií ze sdílení s přáteli v čajovně a na start dne jsem v klidu posnídal a naladil se hudbou. Ve stejném vagonu jako já jede žena se svou radostí, v podobě jejího malého caparta, kterému může být tak rok života.
Ve stanici Můstek k nám přistupuje mladý tatínek s kočárkem, v uchu naušnici, sportovně oblečený. Asi rád běhá s kočárkem, prostě pohodový týpek. Zbudil trochu pozornost okolí, protože nebývá často vidět, že by se muži odvážili s kočárkem do veřejných dopravních přibližovadel, zvláště pak v metru plném lidí. A vidíte to, jeden se našel, což některé stejně věkové pány stojící opodál, mající zřejmě také rodinu, trochu dráždí a tak jsou z toho malinko nesví :-)
Nicméně náš pohodový týpek s kočárkem si toho vůbec nevšímá. Všímá si naopak ženy, která má sebou také svého malého človíčka bez kočárku a usedá naproti ní. Neurčitou dobu po sobě nesměle pokukují, nevěnuji tomu velkou pozornost a najednou slyším, jak ti dva, kteří se ještě před pár minutami vůbec neznali, vesele debatují o svých dětech a starostech a radostech s tím spojených.
Do toho se zapojují samozřejmě děti samotné, kteří se navzájem seznamují tím nejkouzelnějším způsobem tak, jak to umí jen děti. Je to příjemný pohled. Najednou jejich cesta, ať už oba jedou kamkoliv, není nudná. Není všední. Společně vytvořený prožitek jim oběma zpříjemní určitě dnešní den. A okolí? Okolí se usmívá a potajnu chce být toho součástí, protože přece...je nám tu právě teď docela fajn a nemusíme přemýšlet, co budeme řešit v práci nebo kdo nás včera naštval.

Vše dobré nám všem
Jaroslav Bredbery Beránek ml.

Jak jsem potkal Ještědmana

Na začátku výletu do jizerských hor jsem poprosil, ať mně intuice zavedena na zajímavá místa. Jestli se to povedlo nebo ne, nechám na posouzení z obrázků v mém posledním albumu na Google+.
Avšak jako nečekaný bonus na téměř konci mé procházky se z čista jasna na cestě z Ještědu objevil kouzelný dědeček :-) Dobře tak nebyl kouzelný, i když mi vykouzlil dlouho trvající úsměv na tváři. Tenhle postarší človíček byl docela neobyčejný pán. Pán, který právem nese hrdě titul "Ještědman". A ne ten z každoročního běhu na horu Ještěd, přestože nejrychleji zdolal dotyčný horu v čase 33 minut, ale jako člověk, který zdolal v jednom roce nás Ještěd 1054 krát. To ho zařadilo po bok rekordmanů v Guinessově knize.
Potkali jsme se v době, kdy stoupal na vrchol již po 2454 :-) Při té příležitosti mně nabídnul osvědčení o zdolání Ještědu s vlastním podpisem a razítkem a informacemi o výstupu. Takový nápad dostal při stoupání na horu Triglav, kde se setkal s podobným záměrem dávat turistům stoupajícím na vrcholek osvědčení od někoho, kdo danou horu má v malíku :-)
Z jeho vyprávění při mém zastavení jsem se dozvěděl, že dnes je důchodcem a takto si občas přivydělá na svém dalším stoupání a klesání při Ještědu. Dohodly jsme se na "Karlu IV" a popřáli jsme si hodně zdaru a vytrvalosti na dalších cestách.
A koho že tu celou dobu popisuji? Měl jsem tu čest se setkat s panem ing. Jiřím Mánkem. O něm se více můžeme dozvědět třeba z rozhovoru zde. No a ještě přikládám ono osvědčení, které mi udělalo velkou radost, přesto, že se to může brát jako prkotina :-) Já si rozhodně cením našeho setkání a díky za něj .-)

Zdraví Jaroslav Bredbery Beránek ml.

Zimní svítání

Na posledním výletě se mi přihodilo spoustu úžasných prožitků.  Podělím se hned ranní pocity ještě při cestě do jizerských hor. Vstávání bylo časné. Vyrážel jsem ještě za tmy, takže se rozednívalo až při cestě.
Většina cestujících dospávalo noční nedostatek spánku, ale mně se nechtělo podřimovat. Nějak jsem hýřil natěšenou energii z toho, co mně dnes čeká. A tak můj pohled přeskakoval všude možně po prostoru autobusu, až do chvíle, kdy přicházelo nové světlo do slibně se tvořícího dne. Najednou jsem si užíval svítání každým svým pohledem a prostě mně to bavilo, sytilo, těšilo, hřálo a moje oči byly jak dvě led diody snímající každý jeden foton slunečního světla.

Nikdy mi tak nedocházelo, jak silný zážitek může být pozorování rozbřesku za jízdy, až do dnešního dne. Paráda. Díky za ten skvělý pocit být plně vědomý a přítomný v nádherném prosincovém ránu, kdy se probouzí příroda a světlo ze slunce se dere do všech temných koutů :-)

Zdraví Jaroslav Bredbery Beránek ml.

Dobrý den mladý muži...

Stalo se nám už vícekrát, že k nám na ulici zamířila divná individua a různými způsoby se snažili získat od nás peníze většinou na oblíbené krabicové víno.
Ve většině takových situací většina z nás odmítne. To je zřejmě v pořádku, pokud jsme přesvědčení o tom, že naše finační prostředky by záhy byly utopeny v alkoholu.
Dnešní den byl však jiný.
Nejen tím, že začal velmi příjemným ránem a to hned ze dvou důvodů. Jednak došla řada na kolonku káva zdarma na mém sběrném kupónu u stánku, kde si občas ráno beru sebou kávu na zbytek cesty do práce. A pak sdělení člověka obsluhujícího kávovar, že ho při mé předchozí návštěvě potěšila má zmínka, že si beru kávu jen, pokud má dotyčný směnu. (Protože v takovém případě je káva dostatečně horká, poctivě připravená a ještě s přidaným úsměvem)
Netušil jsem, že má úterý pro mne přichystanou ještě jednu zajímavou situaci. Ta nastala ve vestibulu metra, když mě oslovil celkem obyčejný člověk větou, která má tu čest nazvat aktuální příspěvek. Byl jsem požádán, jak už asi tušíte, o peníze. Ale způsobem, který žádá o vyslyšení, ve chvíli, kdy nás nosné sloupy stanice oddělily od okolí, aby do naší situace nikdo a nic nemohlo zasáhnout. Dal jsem tedy onomu člověku prostor a vyslyšel účel jeho peněžní potřeby.
Dozvěděl jsem se, že shání peníze na dokumenty, potřebné k práci s potravinami. Že má jistou práci, kterou ale bez těchto potvrzení nemůže vykonávat a zítřek je posledním dnem, kdy na něho budoucí zaměstnavatel je ochotný čekat s potvrzením.

V tu chvíli jsem si ale nebyl jistý, zda mluví pravdu, i když ve své dlani pevně svíral již nazbírané kovové mince od předchozích oslovených lidí, které se mu podařilo přesvědčit a, i když se omlouval, za to, že žebrá a je bez domova.
S velkou jistotou zjistíme, jestli člověk lže tím, že ho necháme vypovídat vícekrát o své situaci nebo se na situaci ptáme různými otázkami, směřujícími do stejného bodu. Pokud dotyčný nezmění svou výpověď, či popis situace, mluví většinou pravdu.
Nechal jsem ho tedy ještě jednou povědět, proč potřebuje pomoci, aby mi neuniklo to, na co jsem se před malou chvílí plně nesoustředil. Po jeho v podstatě totožném výkladu jsem došel k přesvědčení, že mu můžu věřit a tak ode mne přijmul stokorunu s mým přáním, ať se mu podaří uspět.
Při pohledu do jeho lesknoucích se zvlhčených očí bylo patrné, že je vděčný.
A tak odcházím s dobrým pocitem.

RÁDO SE STALO

Co je to za divnou skříň?

Mnozí z nás vyrážejí aspoň jednou týdně na velký nákup do shoping-center po vzoru západní kultůry, no jestli se tohle dá vůbec tak nazvat .-) Ale jo, občas se dá slyšet pohodové tóny jazzu nebo zajít na dobré jídlo nebo kávu, či se pobavit filmem.
Ale o tom dnes psát nechci. Nejsem z těch, co nákupní centra pravidelně brázdí s velkokapacitním košem na kolečkách a hází tam vše co bliká a křičí z pultů ve formě slev, pobídek a různých zaručených výhod na kterých určitě všichni ušetříme.
Já se v hypersupermega-marketu vždycky ztrácím. Pokaždé, když jdu na návštěvu je to jak v jiném světě a pokaždé je něco jinak. Moje poslední návštěva patřila smíchovskému obchodnímu centru. Ale nešel jsem nic kupovat, jen, jak je mým oblíbeným zvykem čas od času, obkroužit átrium vnitřní promenády. Možná pokud by jste mě v tu chvíli potkali tamtéž, budete si o mě myslet, že jsem žil někde v Amazonii, protože budete vidět moje pohledy a pomalé kroky, které mapují tenhle zvláštní svět.

A jeden z mých pohledů utkvěl na zajímavé skříňi s uzamykatelnými boxy. A bylo zřejmé, k čemu slouží, protože oranžová barva dávala jasně najevo, že tady dobíjíme mobily. A zadarmo. Ty jo, tak už ne jen brouzdání po internetu zadarmo, ale i dobíjení telefonů .-) Užitečná služba, která se vyplatí všem .-) Vždyť nám to zachrání od potíží, když nám kleká baterie. Co když mi bude volat šéf z práce s něčím neodkladným. Nebo, co když mi bude volat partnerka, že zapomněla připsat na nákupní lístek vajíčka. To by byl pech, kdyby se nedovolali. No a já mám půl hodiny navíc, kdy můžu ještě utrácet. Určitě jsem něco ještě potřeboval, jen nevím co to může být, ale za půl hodiny si určitě vzpomenu .-)
Tak díky za Charge boxy!

Řidič autobusu a důchodkyně

Máme první dny roku 2015 a svět v našich končinách začíná být opět trochu barevnější. A možná i trochu lidštější.
Je mnoho událostí, které vrážejí klíny mezi českou společnost, která je dnes rozdělena víc než kdy jindy, aby došla k uvědomění, že pospolitně a ve spolupráci je okamžitá dynamická rekace a neuvěřitelná hybná síla.
A pak jsou tu malé skřípky, detaily, možná obyčejné dění, kterého jsme si už přestali všímat. Ale právě obyčejné dění obyčejných lidí ještě drží náš svět pohromadě.
Nastupuji do skoro prázdného autobusu, vzhledem k tomu, že většina lidí je už v práci. A tak mě zaujme babička o holi v přední části vozidla u pana řidiče. Možná si jede pro svůj chleba a máslo, možná potřebuje navštívit lékaře, možná se chce jen projít. Dává o sobě vědět vstřícným pozdravem řidičovi a sotva si sedá, už zase vstává, neb na následující zastávce se loučí opět vřele s řidičem. Už, už její nohy pevně stojí na chodníku, když v tom zvolá řidič za ní: Paní, mám tu pro vás noviny.(Metro) Stařenka se usměje a s poděkováním si noviny přebírá.
Možná vám to přijde obyčejné a dívíte se mi, proč píšu o tak banální záležitosti tolik řádků. Ale ta banální záležitost udělala radost babičce, řidičovi a mně, protože jsem měl hned fajn náladu pro celý den.
A teď si vezměte v potaz, že takových drobných momentů za svůj den uvidíme nebo se jich účastnime několikrát. To má potom den uplně jinou hodnotu bez ohledu na to, co řešíme za problémy.

Pěkné jarní dny.

Jak jsem cestoval v Náprstkově muzeu

V pátek 5. 2. jsem nikam nemusel, měl jsem volno :-) Přesto byl den docela nabitý. Takže jsem vlastně vstával docela brzy, tuším v 8 hodin, protože se u mně vypravovala moje sestra Lenka se svojí kamarádkou na hory. Máte také plné krosny na tři dny do hor? Trochu mi hlava nebrala, co všechno se může skrývat v nabouchaném 40ti litrovém prostoru. Bylo mi řečeno, že na více dnů by si přibalili jen více spodního prádla. Chápete? Pomohl jsem jim tedy k vlaku, protože nemají více jak čtyři ruce a tak využili moje :-)
Moje kroky pak směřovaly na Betlémské náměstí, kde se nachází Náprstkovo muzeum. Měl jsem tam sraz s partou fajn nevidomých a slabozrakých lidí a s rodiči. Na pořadu dne byla přednáška s úst místní ředitelky o cestovateli B. Machulkovi, který se zamiloval do afrického kontinentu.
Vyprávění nás zavedlo do zemí jako Egypt, Súdán, Keňa, Nigérie, Libye a mnoha dalších. Zavedla nás na začátek 20. století do doby Rakousko-Uherska a mapovali jsme život Machulky a jeho přátel až do 50. let. Jeho bohatý cestovatelský život byl inspirující pro mnohé jeho následovníky. Bohužel po něm zbyla jen jedna kniha o jeho loveckých zkušenostech v africké safari, ale je velmi obsáhlá. Druhou knihu již nestihl napsat.

Z mobilu

Aby se mohl uživit a financovat svoje cestovatelské a badatelské aktivity, založil v Tripolisu společnost, která vyvážela do Evropy žádaná zvířata a minerály. Stal se z něj úspěšný sběratel všeho možného :-) Později organizoval lovecké výpravy, které se ke konci změnily ve výzkumné a pozorovatelské.
Díky tomu se třeba dostal lodí až do Madagaskaru. Machulka úzce spolupracoval s evropskými muzei a samozřejmě nejvíce s Náprstkovým muzeem v Praze. V Československu měl spousty přednášek, které obohacoval o svoje exponáty. Díky němu víme o životě afrických obyvatel mnoho zajímavého. Potěšení můžeme mít i z toho, že do dnes působí v Keni přírodovědecká rezervace s jeho pomocí založená, kde je i unikátní přehrada s elektrárnou pro rezervaci, postavená českou firmou :-)
Po přednášce jsme si zaskočili na dobrý oběd a do muzea se ještě vrátili na výstavu NIAS - OSTROV PŘEDKŮ A MÝTŮ. Ocitneme se v pralese - doslova! V pralese objevujeme vystavené exponáty a slyšíme vzdálenou africkou hudbu. Najednou se vedle nás začnou točit domorodci, aby nás přivítali před prostranstvím své chýše. Nejsme v Praze. Jsme dááááleko v zemi, kde si obyvatelstvo utvořilo svoji společnost a svoje vlastní pravidla. Nahlížíme a procházíme se v chýši. Zjišťujeme jaký život domorodci vedli a co k němu využívali a jak moc byli zruční :-)
"Expozice přibližuje svébytnou kulturu indonéského ostrova Nias, tak jak ji poznal cestovatel Pavel Durdík na konci 19. století. Pavel Durdík vytvořil za svého dlouhodobého pobytu jedinečnou sbírku obsahující 1100 exponátů, ze které bude na výstavě zahrnuto na 250 sbírkových předmětů. Tato sbírka je jedna z největších a nejucelenějších sbírek niaské megalitické kultury na světě.
Návštěvník pozná různorodé aspekty života místních obyvatel, od každodenních činností spojených s obživou, výchovou dětí, výrobou předmětů denního užití a nástrojů, až po válečnické záležitosti a náboženské rituály." (převzato z webu nm.cz)
Po neobyčejné procházce po ostrově NIAS nám zbyl ještě čas na stálou expozici Náprstkova muzea, která určitě stojí za návštěvu třeba každý první pátek v měsíci, kdy je vstup zdarma a vždy se koná zajímavá přednáška pro veřejnost :-)

Zdravím vás do vašeho krásného dne.

Vše dobré.

Jaroslav