Dobrý den mladý muži...

Stalo se nám už vícekrát, že k nám na ulici zamířila divná individua a různými způsoby se snažili získat od nás peníze většinou na oblíbené krabicové víno.
Ve většině takových situací většina z nás odmítne. To je zřejmě v pořádku, pokud jsme přesvědčení o tom, že naše finační prostředky by záhy byly utopeny v alkoholu.
Dnešní den byl však jiný.
Nejen tím, že začal velmi příjemným ránem a to hned ze dvou důvodů. Jednak došla řada na kolonku káva zdarma na mém sběrném kupónu u stánku, kde si občas ráno beru sebou kávu na zbytek cesty do práce. A pak sdělení člověka obsluhujícího kávovar, že ho při mé předchozí návštěvě potěšila má zmínka, že si beru kávu jen, pokud má dotyčný směnu. (Protože v takovém případě je káva dostatečně horká, poctivě připravená a ještě s přidaným úsměvem)
Netušil jsem, že má úterý pro mne přichystanou ještě jednu zajímavou situaci. Ta nastala ve vestibulu metra, když mě oslovil celkem obyčejný člověk větou, která má tu čest nazvat aktuální příspěvek. Byl jsem požádán, jak už asi tušíte, o peníze. Ale způsobem, který žádá o vyslyšení, ve chvíli, kdy nás nosné sloupy stanice oddělily od okolí, aby do naší situace nikdo a nic nemohlo zasáhnout. Dal jsem tedy onomu člověku prostor a vyslyšel účel jeho peněžní potřeby.
Dozvěděl jsem se, že shání peníze na dokumenty, potřebné k práci s potravinami. Že má jistou práci, kterou ale bez těchto potvrzení nemůže vykonávat a zítřek je posledním dnem, kdy na něho budoucí zaměstnavatel je ochotný čekat s potvrzením.

V tu chvíli jsem si ale nebyl jistý, zda mluví pravdu, i když ve své dlani pevně svíral již nazbírané kovové mince od předchozích oslovených lidí, které se mu podařilo přesvědčit a, i když se omlouval, za to, že žebrá a je bez domova.
S velkou jistotou zjistíme, jestli člověk lže tím, že ho necháme vypovídat vícekrát o své situaci nebo se na situaci ptáme různými otázkami, směřujícími do stejného bodu. Pokud dotyčný nezmění svou výpověď, či popis situace, mluví většinou pravdu.
Nechal jsem ho tedy ještě jednou povědět, proč potřebuje pomoci, aby mi neuniklo to, na co jsem se před malou chvílí plně nesoustředil. Po jeho v podstatě totožném výkladu jsem došel k přesvědčení, že mu můžu věřit a tak ode mne přijmul stokorunu s mým přáním, ať se mu podaří uspět.
Při pohledu do jeho lesknoucích se zvlhčených očí bylo patrné, že je vděčný.
A tak odcházím s dobrým pocitem.

RÁDO SE STALO

Co je to za divnou skříň?

Mnozí z nás vyrážejí aspoň jednou týdně na velký nákup do shoping-center po vzoru západní kultůry, no jestli se tohle dá vůbec tak nazvat .-) Ale jo, občas se dá slyšet pohodové tóny jazzu nebo zajít na dobré jídlo nebo kávu, či se pobavit filmem.
Ale o tom dnes psát nechci. Nejsem z těch, co nákupní centra pravidelně brázdí s velkokapacitním košem na kolečkách a hází tam vše co bliká a křičí z pultů ve formě slev, pobídek a různých zaručených výhod na kterých určitě všichni ušetříme.
Já se v hypersupermega-marketu vždycky ztrácím. Pokaždé, když jdu na návštěvu je to jak v jiném světě a pokaždé je něco jinak. Moje poslední návštěva patřila smíchovskému obchodnímu centru. Ale nešel jsem nic kupovat, jen, jak je mým oblíbeným zvykem čas od času, obkroužit átrium vnitřní promenády. Možná pokud by jste mě v tu chvíli potkali tamtéž, budete si o mě myslet, že jsem žil někde v Amazonii, protože budete vidět moje pohledy a pomalé kroky, které mapují tenhle zvláštní svět.

A jeden z mých pohledů utkvěl na zajímavé skříňi s uzamykatelnými boxy. A bylo zřejmé, k čemu slouží, protože oranžová barva dávala jasně najevo, že tady dobíjíme mobily. A zadarmo. Ty jo, tak už ne jen brouzdání po internetu zadarmo, ale i dobíjení telefonů .-) Užitečná služba, která se vyplatí všem .-) Vždyť nám to zachrání od potíží, když nám kleká baterie. Co když mi bude volat šéf z práce s něčím neodkladným. Nebo, co když mi bude volat partnerka, že zapomněla připsat na nákupní lístek vajíčka. To by byl pech, kdyby se nedovolali. No a já mám půl hodiny navíc, kdy můžu ještě utrácet. Určitě jsem něco ještě potřeboval, jen nevím co to může být, ale za půl hodiny si určitě vzpomenu .-)
Tak díky za Charge boxy!

Řidič autobusu a důchodkyně

Máme první dny roku 2015 a svět v našich končinách začíná být opět trochu barevnější. A možná i trochu lidštější.
Je mnoho událostí, které vrážejí klíny mezi českou společnost, která je dnes rozdělena víc než kdy jindy, aby došla k uvědomění, že pospolitně a ve spolupráci je okamžitá dynamická rekace a neuvěřitelná hybná síla.
A pak jsou tu malé skřípky, detaily, možná obyčejné dění, kterého jsme si už přestali všímat. Ale právě obyčejné dění obyčejných lidí ještě drží náš svět pohromadě.
Nastupuji do skoro prázdného autobusu, vzhledem k tomu, že většina lidí je už v práci. A tak mě zaujme babička o holi v přední části vozidla u pana řidiče. Možná si jede pro svůj chleba a máslo, možná potřebuje navštívit lékaře, možná se chce jen projít. Dává o sobě vědět vstřícným pozdravem řidičovi a sotva si sedá, už zase vstává, neb na následující zastávce se loučí opět vřele s řidičem. Už, už její nohy pevně stojí na chodníku, když v tom zvolá řidič za ní: Paní, mám tu pro vás noviny.(Metro) Stařenka se usměje a s poděkováním si noviny přebírá.
Možná vám to přijde obyčejné a dívíte se mi, proč píšu o tak banální záležitosti tolik řádků. Ale ta banální záležitost udělala radost babičce, řidičovi a mně, protože jsem měl hned fajn náladu pro celý den.
A teď si vezměte v potaz, že takových drobných momentů za svůj den uvidíme nebo se jich účastnime několikrát. To má potom den uplně jinou hodnotu bez ohledu na to, co řešíme za problémy.

Pěkné jarní dny.